Jak pilot získal slávu a uznání, jako rodič přežil opravdové peklo a jak veřejně známou osobnost Charlese Lindbergha pro jeho názory lidé zatracovali.
Pod střechou Národního muzea letectví a vesmíru ve Washingtonu visí na ocelových lanech malé letadlo. V dílnách společnosti Ryan Airlines ho vyrobili před 85 lety a v provozu velmi dlouho nebylo, jen dvanáct měsíců. Přesto je tento hornoplošník jedním z nejslavnějších letadel historie. Spirit of St. Louis, jak ho jeho pilot pojmenoval, se do ní zapsal jedjjjjjiným letem v květnu 1927, když překonal bez mezipřistání vzdálenost mezi New Yorkem a Paříží, čímž padla další pomyslná hranice lidských možností. Ovšem, nejen letadlo se zapsalo do dějin. Mnohem větší slávu sklidil muž, který ho řídil a jako první tak dokázal sólově přeletět Atlantik. Charles Augustus Lindbergh, kterého volali Osamělý orel či Lucky Lindy, dosud neznámý pilot letecké pošty, se ze dne na den stal světovou celebritou.
Slavné Lindberghovo letadlo je dnes vystaveno v Národním muzeu letectví a vesmíru ve Washingtonu.
Vyskakoval během letu
Narodil se před 110 lety, 4. února 1902 v Detroitu, dětství však prožil v městečku Little Falls v Minnesotě a ve Washingtonu. Důvodem stahování byla kariéra jeho otce, právníka a později amerického kongresmana. Charles se jako jediný syn narodil v jeho druhém manželství s Evangeline Lodge Landovou (první manželka Mary zemřela, měl s ní dvě dcery) a otec chtěl, aby se také věnoval právu. To však mladíka nepřitahovalo, spíše inklinoval k technice a rozhodl se ji i studovat. Nejprve na střední škole a nakonec i na University of Wisconsin-Madison, ze které však v průběhu druhého ročníku odešel. Učarovalo mu totiž létání, a tak zamířil do Lincolnu v Nebrasce, kde se zapsal do pilotní školy.
Příští slavný pilot jako osmiletý s otcem Charlesem.
Více než rok směl jako žák létat pouze s instruktorem, ale v květnu 1923 si do kokpitu sedl poprvé sám. Koupil si totiž vlastní letadlo. Americká armáda tehdy rozpredávala vyřazeny stroje Curtis JN-4 „Jenny“, které využívala iv první světové válce, a jeden ta kdo, za 500 dolarů, získal i mladý Lindbergh. Jeden z jeho prvních samostatných letů se však skončil tvrdým přistáním, když to neDaleko městečka Glencoe v Minnesotě „zapíchl“ do pole. V letadle s ním tehdy seděl i otec, kterého vezl na předvolební kampaň, oba však vyvázli bez zranění. Odvaha, chladnokrevnost a pohotové reakce byly jeho největšími přednostmi a nejen v tomto případě mu zachránili život. Například v březnu 1925, těsně před koncem vojenského výcviku, se jeho letadlo při jednem z cvičných soubojů zaklesly do soupeřova stroje. Lindbergh nezaváhal, vystoupil z kokpitu na křídlo a seskočil s padákem na zem. Měl v tem trénink, protože během školy si přivydělával v letecké show, kde dělal přesně totéž.
Právě roční vojenský výcvik později ve své autobiografii označil za klíčový, protože během něj si nejlepší osvojil vše, Čo musí dobrý pilot vědět. Nakonec ho i ukončil jako jeden z nejlepších a získal hodnost nadporučíka.
Poctivý pošťák
Nabídku zůstat v armádě nepřijal a nastoupil do společnosti RAC. Nejprve jako instru kter, a když se jeho zaměstnavatel rozhodl, že začne provozovat leteckou poštu, Charles Lindbergh se stal jejím prvním „doručovatelem“. Pravidelně létal mezi St. Louis a Chicagem a své poslání bral opravdu velmi vážně. Dokazují to například dvě nehody, které v tomto období měl. Jejich příčinou byly technické problémy, resp. nedostatek paliva, av obou případech se zachránil na padáku. První, Čo ho po zaměřením pozornosti na zem zajímalo, bylo, aby našel trosky letadla, sesbíral všechny rozsypané poštovní zásilky a snažil se je Čo nejrychleji doručit. Při letecké poště pracoval do února 1927, pak odešel do San Diega, aby osobně dohlížel na stavbu letadla Spirit of St. Louis, se kterým chtěl uskutečnit velký plán.
V začátcích kariéry měl několik havárií, vyvázl z nich však bez zranění. Takto skončilo jeho poštovní letadlo v listopadu 1926.
Už téměř osm let totiž visela ve vzduchu nabídka newyorského hoteliéra Raymonda Orteiga, který slíbil, že vyplatí odměnu 25 tisíc dolarů tomu, kdo bez mezipřistání přeletí přes Atlantik z New Yorku do Paříže nebo opačně. Zkoušeli to mnozí, nikdo však neuspěl, někteří odvážlivci dokonce zmizely beze stopy. Tučná odměna zlákala i Lindbergha. Spočítal si, že aby se o přelet Atlantiku mohl pokusit, potřebuje 15 tisíc dolarů na letadlo a veškeré náklady spojené s létem. Dal dohromady úspory, vzal si úvěr a přispěly mu i podnikatelé ze St. Louis, na počest kterých stroj pojmenoval.
Atlantik (ne) přeletěl jako první!
Na rozdíl od předešlých adeptů o tučnou prémii se rozhodl, že poletí sám. Bylo mu také jasné, že samotné letadlo musí být mnohem pevnější než běžné stroje, zároveň však malé a lehké, protože bude na takovou dlouhou cestu potřebovat přídavné nádrže s palivem. Přesně takové mu v Ryan Airlines vyrobili. Dlouhé bylo 8,5 metru a rozpětí jeho křídel bylo 14 metrů. Když s ním však 20. května 1927 několik minut před osmou rAno z letiště na Long Islandu startoval, vypadalo to špatně-nedobře. Spirit of St. Louis se po rozbahněném dráze těžko rozjížděl, a když se konečně odlepil od země, jen tak tak minul telegrafní vedení. Všichni proto s napětím čekali, jak se tento pokus skončí.
Spirit of St. Louis se po 33 hodinách letu objevuje nad Paříží.
Těžká navigace nad oceánem, bouřky a stupňující se únava spojená s halucinacemi. S tím vším musel Lindbergh během dlouhého letu bojovat. Nakonec to však dokázal a po 33 hodinách a 30 minutách přistál na pařížském letišti Le Bourget, kde ho neustávajícími ovacemi vítalo asi 150 tisíc nadšených lidí. Orteigova prémie za přelet byla tedy jeho.
Raymonda Orteiga odevzdává úspěšnému pilotovi odměnu 25 tisíc dolarů za přelet z New Yorku do Paříže.
Je však třeba připomenout jednu důležitou věc. Často se totiž uvádí, že Lindbergha vedla k přeletu Atlantiku vidina světového prvenství, což však není pravda. Už v červnu 1919 totiž dva britští vojenští piloti – kapitán John Alcock a poručík Arthur Whitten Brown – v upraveném bombardér Vickers proletěli z Newfoundlandu do Irska a překonali tak vzdušnou cestou Atlantický oceán. Charlese Lindbergha tak patří primát „pouze“ v sólovém přeletu a jakousi třešničkou na dortu může být ještě překonána vzdálenost. Zatímco trasa Alcock a Browna měřila asi 3 040 km, Lindbergh musel zvládnout přibližně 5 800 kilometrů.
Lindbergha čekali po návratu do USA triumfálně oslavy, které neměly konce.
pětadvacetiletého amerického pilota, kterého krátce po přistání dekoroval francouzský prezident Radem čestné legie, za jeho výkon oslavoval celý svět. Největším hrdinou byl však pochopitelně v USA. Mohl si vychutnávat triumfální návrat a přímo nekonečné oslavy, na jeho počest hned vydali poštovní známku a absolvoval i tříměsíční turné po Spojených státech. Jeho přelet Atlantiku měl však velký vliv i na veřejné mínění. Rapidně se zvýšil zájem o pilotské licence a také lidé, kteří se dosud dívali na leteckou dopravu nedůvěřivě, ji začali brát vážně. Za vše mluví čísla – zatímco v roce 1926 využilo v USA leteckou dopravu přibližně 5 800 cestujících, v roce 1929 jich už bylo přes 173 tisíc!
Zločin století
Vraťme se však k Charlese Lindbergha. Cestoval nejen po Americe, ale pozvánky dostával ze všech koutů světa (v roce 1938 byl iv Československu). Při jedné z takových návštěv v prosinci 1927 v Mexiku seznámil s dcerou amerického diplomata mladou spisovatelkou Anne Morrowovou. Prakticky okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra a o půl roku byla svatba.
V prosinci 1927 se Lindbergh seznámil s Anne Morrowovou ao půl roku se vzali. Mladá spisovatelka se díky němu stala i pilotkou.
Anna absolvovala pilotní kurz, získala licenci a spolu s manželem uskutečnila i několik průzkumných letů. V červnu 1930 se narodilo první z jejich šesti dětí – malý Charles junior. Šťastná rodinka si začala budovat velký dům na odlehlém místě neDaleko Hopewell v New Jersey. Právě odsud o necelé dva roky, 1. března 1932, dítě zmizelo. Matka ho večer uložila spát, když ho však o dvě hodiny později přišla zkontrolovat, bylo pryč. V dětském pokoji byl však dopis s žádostí o výkupné 50 tisíc dolarů. Policie prohledala široké okolí, do pátrání se zapojila i FBI, pátrání však nepřineslo žádný výsledek. Jednou z podezřelých byla bývalá chlapcova chůva Violet Sharpeová, ta však obvinění popírala a o nějaký čas spáchala sebevraždu.
Prvorozený syn Lindberghovců Charles junior se jako dvadsaťměsíčný stal obětí únosu a vraždy.
Vyšetřování k ničemu nevedlo. Až v květnu 1932 objevil několik kilometrů od domu Lindberghovců náhodný kolemjdoucí mrtvé a zohavené dětské tělíčko. Anna v něm podle košilky poznala malého Charlese. Amerika, kterou šokoval už únos dítěte národního hrdinu, byla pobouřena a chtěla znát, kdo je únosce a vrah dítěte. O několik měsíců jí ho policie nabídla.
Německého přistěhovalce Bruna Hauptmann poslal soud za únos a vraždu na elektrické křeslo, on však do poslední chvíle trval na své nevině.
Obviněným byl německý imigrant Bruno Hauptmann, kterého nakonec i odsouzen k trestu smrti a v roce 1936 popravili na elektrickém křesle. Zda však skutek, který americká tisk označila za zločin století, skutečně spáchal, není jisté. Proces s ním je dodnes zpochybňován. Obžaloba měla totiž v rukou pouze nepřímé důkazy a Hauptmann stále trval na své nevině.
Svatozář zhasla
Lindberghovci se rozhodli opustit Spojené státy jednak proto, aby se vyhnuli mediálnímu tlaku, ale báli se io bezpečnost svých dalších dvou dětí. Tři roky žili v Anglii a v roce 1938 se přestěhovali do Francie. Během pobytu v Evropě však přestal být Charles Lindbergh pro mnohé Američany národní ikonou.
Nebylo to proto, že se odstěhoval, příčinu je třeba hledat spíše v jeho postojích. Vícekrát navštívil Německo, od Hermanna Göringa převzal nacistické vyznamenání Řád německého orla a netajil se ani sympatiemi k Hitlerově politice či antisemitskými názory. Protesty proti Lindberghovmu počínání se v USA vystupňovaly zejména po tzv.. Křišťálové noci, v jejímž rámci nacisté v listopadu 1938 uspořádali v celém Německu pogrem na Židy. Na výzvy, aby Řada vrátil, tehdy odpověděl, že na to nevidí žádný důvod. Jeho návštěvy Německa však měli ještě jeden rozměr. Před slavným pilotem se nacisté chtěli pochlubit svým letectvem i leteckým průmyslem, a tak měl Lindbergh možnost poměrně detailně poznat nové německé stíhačky a bombardéry. Tyto informace si nenechal pro sebe, ale posunul jejich americké zpravodajské službě. O tem však tehdy Američané nevěděli.
Sympatie k nacistům a vyznamenání od Göringa narušily ve Spojených státech Lindberghovu pověst.
Do Spojených států se Charles Lindbergh vrátil poté, Čo v Evropě vypukla válka a začal vystupovat proti tomu, aby se USA do konfliktu zapojili (mimochodem, se stejnými názory vystupoval během první světové války v Kongresu jeho otec). Tvrdil, že Hitler Evropu a západní civilizaci zachraňuje před Sovětským svazem a případná „křížová výprava“ USA by to mohla překazit. V dubnu 1941 se dokonce vzdal své hodnosti plukovníka americké armády. Jako jeden z předních představitelů amerického protiválecného výboru v té době často řečnil, za své většinou antisemitské projevy byl však tvrdě kritizován.
Jak pilota ho už nechtěli
Po japonském útoku na Pearl Harbor otočil. Okamžitě se přihlásil do služby jako armádní pilot, jeho žádost však zamítli. Přijali ho nakonec jako konzultanta, přesto do bojů zasáhl a v Pacifiku uskutečnil (jako civilista) několik letů. Až devět let po skončení války prezident Dwight Eisenhower nejen vrátil Charlese Lindbergha hodnost, ale ho i povýšil na brigádního generála letectva.
Charles Lindbergh na konci šedesátěch let. Více než létání se tehdy již věnoval ochraně přírody.
Krátce ještě pracoval jako letecký konzultant, poté se však začal věnovat ochraně přírody. Poté, Čo mu počátkem sedmdesátěch let lékaři diagnostikovali rakovinu, se přestěhoval na Havajské ostrovy. Tam v srpnu 1974 Charles Lindbergh i zemřel.