Michal Hudec: Nové zákony stojí na straně spotřebitele – Euractiv.sk

Implementace třetího liberalizačního balíčku bude znamenat řadu přínosů pro slovenský energetiku, například zvýšení konkurence a transparentnosti v pravidlech sektoru. Myslíte si, že návrhy zákonů, které jsou v současnosti předmětem jednání v Národní radě SR, směřují k naplnění těchto cílů?

Na úvod bych řekl, že o užitečnosti třetího liberalizačního balíčku pro energetiku se v Evropské unii diskutovalo v letech 2007 až 2009. Výsledkem jsou směrnice 2009/72/ES a 2009/73/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a plynem.

Pokud jde o základní cíl, který tyto směrnice stanovují, a to podpora konkurence na trhu všude tam, kde je ekonomicky možná, z tohoto pohledu jsou přínosem. Směrnice určitě přispívají k transparentnosti, protože jasně oddělují v první úrovni zejména přepravní a přenosovou sít a také ukládají povinnosti, pokud jde o oddělení distribučních sítí, minimálně v účetní rovině. Každý jeden dodavatel tak bude mít větší jjistotu v tem, že i když je distributor, přepravce nebo správce přenosové soustavy součástí vertikálně integrovaného podniku, i když například na Slovensku přenosová sít není, ale přepravní sít podle mého názoru pravděpodobně zůstane, dotyčný podnik zvýhodňuje firmy ze své skupiny, ale zpráva se ke každému dodavateli stejně.

Zavedením liberalizačních opatření do praxe by se měla zlepšit především pozice odběratelů (spotřebitelů) energií. V čem konkrétně se na Slovensku posílí jejich práva oproti současnému stavu?

Práva spotřebitele měly být ještě v původních návrzích směrnic, které byly předmětem legislativního procesu v institucích EU, mnohem více posíleny. Výsledkem je kompromis, který lze ilustrovat na jednoduchém příkladu. Ochrana spotřebitele byla kdysi zakomponovaná přímo v původním návrhu směrnic, dnes je vyčleněna jako samostatná příloha I. Podívejme se ale blíže na jednotlivé příklady práv spotřebitelů, které tu zatím ještě nemáme, resp. na Slovensku nejsou v praxi vždy automatické.

Směrnice jasně říkají, že každý jeden dodavatel musí odběrateli, především domácnostem, ještě před podpisem smlouvy jasně prokázat svou totožnost, poskytnout určité informace včetně vypovězení smlouvy buď bez udání důvodu v jisté časové lhůtě nebo v souladu s jjjjjjinými podmínkami. Pokud bychem to srovnávali se slovenskou realitou, tak toto se ne vždy děje, zejména ze strany některých menších dodavatelů.

Novinkou je, že spotřebitel bude mít také právo odstoupit od smlouvy v případě, že se změní podmínky nebo cena, které on sám vyhodnotí jako pro něj nevyhovující, a to bez ohledu na existenci vázanosti. Další právní předpisy by měly říct, jak to konkrétně bude probíhat.

Mění se něco v případě měření či fakturace spotřeby plynu a elektřiny?

Zajímavým ustanovením je, že spotřebitel musí znát svou spotřebu a musí dostat všechny relevantní a pravdivé informace o své spotřebě t když, aby mu tyto byly nápomocné optimalizovat svého odběru. Odkazuje se na takzvaný smart metering, Čo nás v praxi teprve čeká. Uvidíme kdy. Pokud jde o současné typové diagramy nebo jiné modelování odběru, tak ty nejsou vždy přesné. Samozřejmě, v této diskusi je třeba zohlednit i to, o jaké odběrné místo jde. Pokud někdo odebírá pár kilowatthodin ročně například pro svou garáž, tak nedává absolutně žádný ekonomický smysl instalovat dražší měřič a investovat do technologie, jejíž návratnost nenastane možná ani během celé životnosti takové nemovitosti. Na druhé straně, když se podíváme na tarify, které se pohybují například nad dvěma megawatthodinách odběru za rok, tak tady by to už určitý ekonomický smysl mohlo dávat.

Navíc nelze to vnímat jen z pohledu, že nějaký smart metr automaticky pomůže domácnosti optimalizovat spotřebu, protože to, Čo může spotřebitel udělat, je zejména vyměnit osvětlení za efektivnější, vyměnit ledničku nebo vypínat elektrospotřebiče ze „stand- by „stavu do úplného fyzického vypnutí. Pomůže to však distribuční síti při vypořádání celé soustavy, odhalování černých odběrů, identifikováni ztrát v síti. Všechny tyto faktory se dnes přenášejí do koncové ceny elektrické energie, takže cena příslušných položek by se mohla snížit.

Spotřebitelé by také měli mít na výběr ze široké palety způsobů platby faktur. Odběratel by si tedy měl říct jakým způsobem av jakých časových úsecích bude mít platby nastaveno, přičemž by měla zohledňovat realisticky předpokládaná spotřeba na daném odběrném místě.

Změna dodavatele musí být bezplatná. To najdeme už iv dnes platném zákoně, ale třeba to chápat nejen po formální stránce. Když se podíváme na praktiky některých dodavatelů, změnu si účtují například formou nepřímých poplatků za jakési poradenské služby.

Dále má spotřebitel právo na jasnou, transparentní cenu, což také není úplně Slovensku realita. Pokud se například podíváme na cenu elektřiny pro domácnosti, v současnosti se skládá ze šesti složek. Pět z nich je regulovaných a šestá – odvod do Národního jaderného fondu – vyplývá přímo z legislativy. Jako spotřebitel přitem nevím, kolik z toho jde skutečně na podporu obnovitelných zdrojů energie, kolik jde na podporu domácích horníků. Pokud do hloubky nestuduji cenové rozhodnutí, nevím to z faktury zjistit. V tarifu za distribuci se dnes skrývá i distribuce i přenos, což jsou dvě rozdílné věci. Evropské směrnice mají na mysli to, aby spotřebitel měl jasnou představu o tem, za Čo všechno platí. Popis ve faktuře sice nemusí jít do úplných detailů, ale některé aktuální témata, jako je podpora obnovitelných zdrojů a jiné aktivity v hospodářském zájmu, by měly být vyčleněny samostatně.

Nastanou nějaké změny iv souvislosti s povinnostmi odběratelů, na které by si hlavně domácnosti měli dát pozor?

Pokud jde o směrnice, nové povinnosti z nich přímo nevyplývají. V případě návrhu nového zákona jsem si ale ne jstejný úmyslem ustanovení, že při změně dodavatele musí o tem odběratel písemně informovat distribuční společnost. Není zcela jasné, jaký má toto ustanovení význam. Podle neoficiálních interpretací však má jít o doplnění palety možností, jak začít proces změny dodavatele. Z návrhu legislativy to však tak jednoznačně nevyplývá.

Například domácnost při změně dodavatele očekává, že podepíše jen jednu smlouvu a nový dodavatel za ni vyřeší všechny související úkony. V současných zněních návrhů energetických zákonů je také několik ustanovení, které patří spíše do Pravidel trhu nebo Provozních řádů, tedy do podřízené legislativy. Takové procesy si firmy dokáží vzájemně dohodnout i mezi sebou. Pokud se něco jednou stanoví v zákoně, mění se to těžší než v případě Pravidel trhu či Provozních řádů, které jsou mnohem flexibilnější. Přitem takové drobnosti mohou být myšleno dobře, ale až praxe jednoduše prokáže, do jaké míry jsou reálné vykonatelné a do jaké míry jejich je třeba změnit.

Pokud mám být konkrétní, jde o otázky jako úprava termínu pro podání námitky v rámci procesu změny dodavatele, obsahové náležitosti smlouvy o dodávce energií domácnostem nebo některé detaily fungování procesu dodávky poslední instance. Trošku jsem však odbočil, protože tyto otázky se netýkají odběratelů, ale jjiných aktérů na trhu.

Podívejme se na otázku vyřizování stížností a sporů. V uvedených směrnic se klade důraz na větší využití mimosoudního urovnávání sporů, dokonce se v nich uvádí, že členské státy mají přímo zajistit, aby zavedl nezávislý mechanismus, např. ombudsman pro energetiku nebo orgán sdružující spotřebitele. Je tento postup podle Vás v návrzích energetických zákonů dostatečně ošetřen?

Okrajově se v nich nastiňuje, že regulační úřad by měl být takovým mimosoudním arbitrem. Ale je těžké říci, zda regulační úřad má být tou institucí, která bude rozhodovat o spotřebitelských věcech. Podle návrhu zákona o regulaci bude mít ERÚ opravdu hodně kompetencí a širokou působnost, což bude vyžadovat i posílení lidských kapacit. Pokud by do toho přišla celá spotřebitelská agenda v energetice, znamenalo by to další znásobení jeho práce.

Z praktického hlediska si tedy nemyslím, že by převod spotřebitelské agendy na ERÚ byl správný. Také z logického hlediska, regulační úřad by měl zejména posuzovat činnost takzvaných přirozených monopolů a dohlížet na j jiné, dnes regulované aktivity jako jsou dodávky elektřiny a plynu pro domácnosti, v budoucnu možná opět i pro malé a střední podniky. Řešení sporů tedy jaksi intuitivně nezapadá do koncepce jeho činnosti.

Na druhé straně existují instituce, které jsou k tomu podle mého názoru lépe kvalifikované. Jsou to zejména Státní energetická inspekce nebo Slovenské obchodní inspekce. Jejich kompetence by měly být posíleny t když, aby dokázaly fungovat obdobně jako energetický ombudsman.

V porovnání s platným zněním zákona o energetice ao regulaci, na jaké nové povinnosti se musí připravit dodavatelé energií ve vztahu k ERÚ a na druhé straně ke svým zákazníkům?

Pokud se návrhy zákonů schváleny v předložené podobě, tak jim těch povinností přibude a práv naopak v reálné praxi ubude. Zavádí se například klauzule, že pro všechny nákupy nad 100.000 eur bude muset být vyhlášena veřejná obchodní soutěž. V původním znění, které se dostalo do vlády, byla tato hranice nastavena dokonce na 10.000 eur, což je z pohledu velké firmy opravdu malá částka. Pokud se však bavíme io hranici 100.000 eur, dobře informované zdroje z prostředí energetiky tvrdí, že už průměrný větší hráč na trhu bude podle tohoto ustanovení muset vyhlašovat plus-mínus dvě stě a více veřejných soutěží ročně, což mu určitě přinese zvýšení administrativní zátěže.

Rovněž se k veřejné soutěži bude muset vyjádřit regulační úřad, přičemž 30 dní před jejím vyhlášením bude muset dostat oznámení a návrh podkladů. Také by úřadu mělo být umožněno účastnit se všech stupních soutěže, včetně vyhodnocení. Z návrhu zákona už ale není jasné, Čo konkrétně tam bude zástupce úřadu dělat, či jen přijde a bude poslouchat nebo bude nějakým způsobem přímo zasahovat do debaty a spolurozhodovat. Není jasné ani to, Čo v případě, že regulační úřad neodebral veřejnou soutěž nebo cokoliv v jejím rámci nebude v souladu s jeho představami.

Veřejné soutěže nemají nějaké univerzální pravidla, pokud jde o jejich obsah, nastavení je vždy jedinečné, s ohledem na to, Čo se obstarává. Bude v případě negativního stanoviska regulačního úřadu veřejná soutěž nebo výsledná smlouva platná? Kde bude mít dodavatel služby nebo zboží jjistotu, že je bude moci prodat t když, jak je vysúťažil? Přitem už dnes má regulační úřad pravomoc rozhodnout, že některé náklady v rámci cenového řízení nepřizná regulovanému subjektu jako způsobilé. Ty se pak samozřejmě nesmí promítnout do regulované ceny nebo cenového stropu.

Další povinnost se týká samostatně provozovatelů přenosových a přepravních soustav a vyplývá ze směrnice. Regulační úřad bude schvalovat nominace členů do dozorčích orgánů. V čem jde ale návrh české legislativy nad rámec směrnice je, že se to má týkat i jjiných orgánů firem.

Velmi důležitá nová povinnost dodavatele je předkládat cenové návrhy i pokud jde o dodávky pro malé a střední podniky (MSP). To znamená, že se opět zavádí regulace do tohoto segmentu odběratelů, což podle mě není moc v duchu směrnice a není to ani v souladu s trendem cenové deregulace, který prosazuje Evropská komise Evropská komise je politicky nezávislá, kolegiální instituce, jejímž posláním je hájit zájmy Evropské une. více na www.EuropskaUnia.sk » ^{[2] [1]}

Směrnice rovněž uvádí, že univerzální služba může poskytovat i malým a středním firmám, s čím se Slovenská návrh ztotožnil. Z toho vyplynou pro dodavatele také nějaké povinnosti. Má to však dvě „ale“. V návaznosti na opětovnou cenovou regulaci malých a středních firem, směrnice výslovně nepíše, že je preferována. Navíc univerzální služba je v slovenské návrhu definována nepřesně. Ve směrnicích se definuje ve vztahu k povinnosti státu, aby vytvořil podmínky pro využívání univerzální služby bez ohledu na externí okolnosti. V návrhu zákona se o univerzální službě v stati, která definuje pojmy, mluví jako o službě, kterou má právo využívat spotřebitel v případě pokud uzavře příslušnou smlouvu nebo smlouvy.

nezamýšlené nové povinnosti mohou vycházet nakonec i z definice energetické chudoby, která se v slovenská návrhu zákona o regulaci vymezuje jako „významný podíl“ měsíčních příjmů domácnosti na účty za energie. Přitem pokud se podíváme na benchmark cen energií v okolních zemích, napoví nám, že problém je ne tak moc na straně cen energií, ale na straně příjmů domácností. A to je spíše otázka politiky práce a sociální politiky a ne vstupních cen elektřiny či jjiných komodit.

V praktické rovině se snažím naznačit to, že velmi vágní termín „energetickou chudobou“ bez dodatečného upřesnění nebo odkazu na další legislativní předpis, který ho upřesní, může být v budoucnu zástěrkou pro ekonomicky nesprávné zásahy do jednotkových cen , což bude znamenat pro dodavatele určité povinnosti, které mohou být navíc v přímém konfliktu s jejich přirozeným zájmem podnikat s oprávněnou marží.

Tím se opět dostáváme k posílení práv zákazníků …

Přesně tkdyž. K ochraně odběratelů bych doplnil ještě dvě poznámky. Už na začátku jsme mluvili o povinnosti nového dodavatele poskytovat jasné informace ještě před podpisem smlouvy. Po provedení změny dodavatele plynu nebo elektřiny bude mít původní dodavatel povinnost odběrateli v domácnosti doručit konečné vyúčtování nejpozději do čtyř týdnů.

V současnosti se už zavádějí i standardy kvality dodávek energií, které se mohou týkat více kritérií. Některé z nich jsou jednoduše měřitelné, jako například čas přerušení dodávky za celý rok nebo v případě elektřiny monitorování dodržování požadované frekvence a napětí. Pokud bude do budoucna v síti zapojeno více obnovitelných zdrojů, s odchylkou například více fotovoltaiky, tématem budou i tzv.. „Vyšší harmonické“ a s nimi spojené kritéria kvality, jejichž cílem je chránit citlivou elektroniku před poškozením nebo dokonce zničením.

References

1. ^{^} Evropská komise (www.europskaunia.sk)
2. ^{^} více na www.EuropskaUnia. cz » (www.europskaunia.sk)