Vybrat se do Izraele, země, kde teprve před pár dny létaly rakety a nebezpečí číhala z každé strany, může někomu připadat jako šílenství. Ale i přesto jsem se tam vybral, strávil jsem tam téměř týden, viděl jsem a hlavně zažil věci, které jsem nikdy dosud nechápal a tyto zážitky, být občas i negativní, mě ještě více upevnili v touze důkladněji poznávat vzdálenější a pro nás „šílené „země.
A přesvědčil jsem se o tem, že to tam není tak zlé jak se u nás traduje.
Je pondělí rano. Polovina prosince. Za oknem poletuje sníh, u nás na „dolniakoch“ tomu říkáme kalamita a tak si raději přivstanete a vydám se na brzký ranní autobus, abych s dostatečnou časovou rezervou stihl vlak do Budapešti. Věci se měly t když, že jsem uvízl v ranní bratislavské zácpě bez jakéhokoliv náznaku pohybu vpřed či vzad. Po naléhavém prošení řidiče autobusu, že musím stihnout vl když, jinak mi ujde letadlo, mě nakonec vysadil kdesi v poli a já jsem si to sprintem namířil k nejbližší vlakové stanici. Náhodou šel osobní vlak směrem na Hlavní stanici a já jsem svůj rychlík stihl. Věřte mi, větší stresy jsem už dávno nezáživné a když jsem se už vzdával, že to letadlo nestihnu, vždy se objevila aspoň malá naděje, aby se opět mohly vyskytnout další problémy. Rychlík do Budapešti, odkud mi letělo letadlo, dorazil s téměř hodinovým zpožděním. Než jsem se dopravil na letiště, prošel všemi kontrolami, let jsem stihl jen tak tkdyž. Na poslední chvíli jsem doběhl ke bráně a pocit, že sedím v letadle, jsem bral jako malé vítězství.
Pláž u města Haifa
Stroj se zvedl od země a po více než třech hodinách jsme přistáli v Tel Avivu. Letiště mají opravdu na úrovni a i přes jeho velikosti je těžké se ztratit. Všechny tabule vás spolehlivě navedou k nejdůležitější části-pasové kontrole. Objevil se přede mnou nekonečný počet budek s pracovníky pasové kontroly a přiznám se, nebyl jsem řádně připraven na to, Čo mělo následovat. Nečekejte, že vám znuděný úředník bouchne do pasu razítko a pustí vás dál. Tedy pokud nemáte izraelský pas.
V první řadě je zajímalo, Čo chci v Izraeli dělat. Samozřejmě turistika. Dále chtěli vědět, jak dlouho tam budu, k prokázání pravdivosti své odpovědi si připravte zpáteční letenku. Pak následovaly problémy kvůli „špatným“ odpovědím. Pracovnice se mě ptala, kolik mám u sebe peněz. Odpověděl jsem: „Dvě stě Eur.“ Ona na to: „A máte i kreditní kartu?“ Já: „Samozřejmě“. Vtem se zamračila a vyhrkla: „Takže máte více než dvě stě Eur!“ Oheň byl na střeše. Dotyčná paní si zavolala na pomoc svou kolegynku a tak mě u okénka budky propíraly asi dvacet minut. Chtěli vědět kam jdu, jestli mám v zemi rodinu, jakého jsem vyznání, zda se chystám na palestinské území a ještě je zajímalo dalších asi tisíc dalších věcí.
Promenáda u Galilejského jezera, Tiberias (232 m pod úrovní hladiny moře)
Moje další kroky směřovaly ke nádraží, odkud jsem se přepravil moderním vlakem do centra Tel Avivu, na stanici ležící neDaleko mého hostelu. Během čekání na vlak přistoupil kolemjdoucí policista k náhodnému cestujícímu čekajícímu na vl když, sedícího vedle mě. Policista ho chvíli prohledávaly, prohlédl si jeho doklady, nahlédl do jeho tašky a s úsměvem se pozdravili a každý si opět šel svou cestou. Něco Čo by se u nás zřejmě s pozitivní odezvou nesetkalo. Nedalo mi to a náhodnému přísedící jsem promluvil. Aviv, osmnáctiletý chalanisko, původem Ukrajinec, se mi pochlubil zásnubní prsten a tím, že zanedlouho nastupuje do armády. Nevěděl pochopit jako já, o čtyři roky starší od něj ještě nejsem ženatý a neslouží v armádě. Hned jsem pochopil, že v těchto končinách mají mladí jiné priority.
Řeckokatolický ortodoxní kostel v Nazaretě
Po tem jak jsem vystoupil z vlaku, se spustil šílený déšt. Byla pokročilá hodina, něco po deváté večer, tma jako v rohu a já bez mapy jsem se snažil najít adresu, kde sídlil předem booknutý hostel. Domácí mi ochotně poradili, no ulice kterou jsem kráčel, nevypadala nijak vlídně. Lilo jako z konve, byl jsem do nitky promočený, foukal silný vítr a pod přístřeškem budů se krčili podivné postavy s lesklými očima zazerajúcimi po mně. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Po nějakém čase jsem to vzdal a rozhodl se stopnout si taxík. Řidič zastavil a když jsem mu řekl kam chci jít, odsekl mi, že je to pro něj příliš blízko, že se mu to nevyplatí. Čo tam po tem, že venku leje. „This is Israel, my friend!“ Odkázal mi zavírající okno.
Další už byl ochotnější, ale vyžádal si za to nehorázné peníze. Za pět minut velmi pomalé jízdy v přepočtu asi patnáct Eur. Cítil jsem se oklamán, podveden, zklamaný a znechucený. Na druhé straně, pokud bych těmi nočními ulicemi kráčel dál, pravděpodobně bych se stal snadnou obětí místních pouličních tuláků.
Bazilika Zvěstování v Nazaretě
Druhý den rAno jsem neměl vůbec chut se v Tel Avivu zdržovat. První dojem nebyl příliš dobrý a nezlepšovali ho ani všudypřítomné odpadky, špína a smrad. Vrátil jsem se zpět na železniční stanici s rozhodnutím, že se vydám směrem na sever, do města Haifa. Úloha to vůbec nebyla jednoduchá, protože zmatek, který vládl na té stanici jsem už dlouho nezažil. Na informačních displejích se zobrazovaly nepřesné informace, vlaky přicházeli, odcházeli, žádný z nich nebyl nijak označen ani vyhlášen. Lidé do nich zmateně nastupovali, vystupovali, splašeně běhali nahoru-dolů a vyptávali se jeden druhého, jestli náhodou neví, kam ten který vlak vlastně směřuje. Hrůza.
Jeskyně v bazilice Zvěstování
Nakonec jsem nasedl na ten svůj a vychutnával jsem si jízdu. Dlouhá část tratě vede podél mořském pobřeží a tak se nabízí krásný výhled na Středozemní moře. Přestože vím, že Haifa nabízí množství zajímavých atrakcí, nakonec jsem zůstal jen u moře, užíval si slunce a vlnobití. Mým cílem bylo město Tiberias, ležící na břehu Galilejského jezera. Cesta z Haify trvala téměř dvě hodiny a vedla přes hory, pole, tunely a citrusové sady. Musím uznat, že Izraelci mají opravdu kvalitní dálnice a autobusy s dobrými brzdami. Přesuny po místních komunikacích jsou cenově dostupným adrenalinovým zážitkem kdy zjistíte, že i autobus dokáže jezdit sportovně. Na margo dopravy musím ještě poznamenat, že trouba je na autech nejpoužívanější součástka a odhaduji, že průměrný řidič zoderie v průměru nejméně dvě ročně, protože každý troubí na každého z jakéhokoliv důvodu.
Bazilika Narození Páně v Betlémě
Na další den rAno jsem pokračoval do Nazaretu, kde údajně vyrůstal Ježíš. V bazilice Zvěstování Panny Marie se nachází jeskyně, kde prý Panna Maria žila a anděl jí zvěstoval početí Božího syna. Dojemné. Polské jeptišky lapali po dechu, div neomdleli, ale u mě se žádný zázrak nekonal. Nazaret je město s převahou muslimů a tak etnická nevraživost je zde cítit. Mám s tím osobní zážitek-při cestě autobusem přímo do mého okna napálili vejce letící z rukou asi desetiletého chlapce. Parta jeho kámošů ho podporovala křikem a hanlivými gesty. Důvod byl jasný-přepravní společnost vlastnící autobus nepatřila muslimovi. Otázkou v tomto případě je, Čo budou tito výrostci házet po autobusech až vyrostou. Názor si udělejte sami.
Přesně na místě 14 – ramenní hvězdy se narodil Ježíš
Snad nejzajímavějším a nejpoutavějším místem celého Izraele je město Jeruzalém. Nikomu ho netřeba nijak zvlášt představovat, ale i tak jen ve stručnosti shrnu, že je to jedno z nejstarších měst na světě, jeho historie je mimořádně složitá, ale Čo je nejpodstatnější, na jednem místě se nacházejí nejposvátnější místa židů, muslimů a křesťanů. Tři náboženství, které jsou si tak vzdáleny i přesto, že jejich základy stojí jen pár metrů od sebe. Vždy si nechávám to nejlepší na konec a tak hned po mém brzkém ranním, téměř tříhodinovém přesunu z Nazaretu do Jeruzaléma následovalo ubytování a přesun za dalším cílem-městem Betlém.
Mešita Al-Omar v Betlémě
Téma Betlému je v tomto období o to aktuálnější, že se blíží Vánoce a předpokládal jsem, že místo kde se narodil Ježíš bude tak trochu přeplněné. Opak byl pravdou. Z Jeruzaléma vede autobus přímo až do Betlému, trvá to asi 40 minut a lístek na autobus je směšné levný. Netřeba zapomínat na to, že se dostáváte na palestinské území, z čehož vyplývá nutnost přejít přes kontrolní bod (check point) a tedy podrobit se pasové kontrole. V autobuse kterým jsem se vezl já, seděli jen samé tetičky zahalené od hlavy až po paty, nepříliš přátelsky vypadající strýčkové a já. Musel jsem působit jako úplný exot, ale kdo normální by se už jen vydal místními autobusy na palestinské území?
Západní zeď opevnění Starého Města
Dominantou Betlému je bez pochyby Bazilika narození Krista, která leží na hlavním náměstí. K tomuto místu se váže množství příběhů, například zde žil svatý Hieronymus, autor prvního překladu Bible, na těchto místech stál úplně první kostel na světě, ale Čo je nejdůležitější, pod tímto chrámem se nachází jeskyně, kde se narodil Ježíš. Zde se dostávám k hlavnímu důvodu, proč jít do Izraele právě teď. Jak jsem se dozvěděl od místních, standardní čekací doba, dokud stojíte v řadě a snažíte se nahlédnout do jeskyně, dotknout se stříbrné hvězdy ukazující na přesné místo narození Ježíše a opět odkráčet pryč, se údajně pohybuje v rozmezí od jedné do tří hodin. Umím si představit ten blažený pocit, když se člověk po půl dni čekání dočká vytouženého půlminutový rituálu na posvátném místě. Skoro jako na úrade.Během mé návštěvy se v chrámu téměř nikdo nenacházel, v jeskyni jsem seděl úplně sám asi patnáct minut a mohl jsem si vychutnávat atmosféru tohoto zvláštního místa.
To Čo mě na Betlémě nejvíce vytáčelo, byli místní obyvatelé. Snažili se mi prodat úplně všechno za každou cenu. Turisty tam tolik nechodí jako kdysi, na autobusy plné poutníků mohou rovnou zapomenout a tak zatímco Betlém byl atrakcí pro mě, já jsem byl zaručeně atrakcí pro „domorodce“.
Zeď nářků
Poslední dva dny jsem si nechal na Jeruzalém, kde jsem právě vystihl nevhodné období, kdy v pátek dopoledne se konaly modlitby muslimů a v páteční odpoledne začal židovský Saba. Výsledek byl ten, že do mešity Al-Aksá jsem se nedostal, což je trochu škoda, nebot podle místního průvodce se tam dá dostat od neděle do čtvrtka jen v časných ranních hodinách. Podíval jsem si alespoň Zeď nářků, prošel jsem si křížovou cestu, takzvanou Via Dolorosa, no a když už tedy věrný rodinné tradici hlásím ke křesťanské víře, tak mě to pochopitelně táhlo do Chrámu Božího hrobu, na jehož území se nachází posledních pět zastavení křížové cesty. Mezi jjjjjjinými zde najdete opět přesně vyznačená místa, kde Ježíš zemřel, kde byl pohřben a vstal z mrtvých. O přesnosti by se dalo diskutovat, protože tato místa byla několikrát srovnané se zemí, ale koho to zajímá? Opět je to jen otázkou toho či tomu věříte, nebo ne. Já jsem se na tyto věci aspoň začal dívat trochu jinkdyž.
Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě
Poslední den mého výletu byla sobota, nejhorší možný den, kdy se můžete někam vybrat. V zemi je Saba, něco jako u nás neděle, jen s tím rozdílem, že zatímco u nás jezdí autobusy a vlaky alespoň každé tři hodiny, v Izraeli od pátku odpoledne do soboty večera nejezdí vůbec nic. Dokonce ani mezi dvěma největšími městy Jeruzalém a Tel Aviv. Vzdálenost mezi těmito městy je kolem 60 kilometrů a v běžné dny je spojení opravdu frekventované. Během Sabate je jedinou možností, jak se dostat na letiště, taxi, který stojí 300 NIS (asi 60 €). Velmi oblíbeným a v neposlední řadě i levným přepravním prostředkem je sdílený taxík, takzvaný séru, což je dodávka s přibližně deseti sedadly a jezdí na pravidelných linkách. Musíte však počítat s předstihem, protože se vám může stát tak jako mně, že bude hodinu a půl kroužit po Jeruzalémě a namíří si to na letiště dokud se nezaplní. Odměnou je alespoň nižší cena, která činí 62 NIS (asi 12 €). Na odlet ze země mě již několik dní předem připravovala moje letecká společnost SMS zprávami a maily, kde mě žádali Předvolání na letiště alespoň tři hodiny před odletem. Věděli proč, tolik kontrol jsem ještě nezažil. Ani nevím kolik jich bylo, po tem Čo si svačiny člověk podíval můj pas, čtvrtý krát jsem prošel přes detektor kovů a třetí pracovník si prohlédl obsah mé zavazadla, mě přešla chut to počítat.
Jak to shrnout? Jak ve zkratce vyjádřit mé pocity? Izrael je fajn krajina, kterou se určitě vyplatí navštívit. Pokud jste věřící, jazykově špatně vybavení a chybí vám odvaha, a chcete si prohlédnout jen svatá místa, at vás ani nenapadne vybrat se tam sám. Cestovatele bažících po troše dobrodružství a poznávání nových věcí to doporučuji, ale je dobré si předem zjistit toho Čo nejvíce, připravit se na „vstupní interview“ a mít předem naplánované a promyšlené místa kam se vydáte. Budou se vás na to ptát. Z hlediska víry toto místo nemá konkurenci. Ne na každého to tak silně zapůsobí, ale jak mi řekl jeden z kněží v Jeruzalémě, i Ježíš se musel apoštolům, svým nejbližším, zjevovat čtyřicet dní, dokud uvěřili. Nečekal jsem, že mě „osvítí“, no i přesto návštěva této země ve mně zanechala hlubokou stopu.