Pokud s tím nepřestaneš, tak půjdeš odtud rychleji, než si tam přišla. Toto je první a poslední varování a pokud s tím nepřestaneš, tak se ke slovu dostane to, Čo máš v obálce! Dávej si pozor na to, Čo děláš. Tato slova se objevily v anonymním dopise, který neznámý pachatel zaslal místopředsedkyni Úřadu pro veřejné zakázky Tatianě Behrovej. Zásilka obsahovala i náboj. Autorovi se zjevně nelíbí její prosazování návrhu zavedení institutu jednotného právního názoru. Zdaleka přitem nejde o jedinou Významné osobnosti ve státní správě, která si našla takové nemilé překvapení. Za poslední roky podobných případů neustále přibývá.
Na vlastní kůži
Tatiana Behrová prohlásila, že v jejím řízení ji nábojnice nemůže zastavit. Podala trestní oznámení, ale zvýšení osobní ochrany odmítla. „Ochranu mi nabídli, ale odmítla jsem ji. Rozhodla jsem se tak proto, že chci věřit tomu, že nedojde k naplnění výhružek, „řekla nám. O svůj život se prý nebojí. Opatrněji zareagoval bratislavský župan Pavol FRESNES. I jemu před několika měsíci, krátce po zvolení předsedou opoziční SDKÚ, doručili náboj. Politika, jeho manželku a tři děti proto hlídá policie ve dne i v noci. FRESNES se k případu od začátku odmítá vyjadřovat. „Dokud mám posílenou ochranu, nebudu na toto téma mluvit,“ řekl nám. Jeho někdejší stranická kolegyně Iveta Radičová měla také posílenou ochranu. Bylo to v době, kdy zastávala funkci předsedkyně vlády. Neznámý šílenec její aktivní nábojnic s výhružnými listy poslal přímo na domácí adresu. Mimochodem, právě Behrová působila jako Radičové poradkyně.
„Určitě jde v jejím případě o zastrašování, to s jistotou. Analogické tomu bylo v případě, když jsem já dostala nábojnic s výstrahou, že zemřu, pokud nezastavím kroky přijímané v boji proti korupci, „říká expremiérka. Poštu jí na stejné období přesměrovali na adresu Úřadu vlády, přidělili jí speciální opancéřovanou limuzínu, zabezpečenou i proti výbuchům a s pneumatikami, které dokáží s defektem projít dalších 60 kilometrů. „Když jsem Nábojnici našla, položila jsem si základní otázku – proč? Proč tato agresivita? Proč někdo nemá zájem o transparentnost? Toto jsou způsoby, které mají působit na psychiku. Pochybuji, že někdo věří tomu, že hrozby zastaví nějaké rozhodnutí, „uvažuje Radičová. „Strach jsem necítila, můj život to nijak zásadně nezměnilo. Mnohem intenzivněji si pamatuji na případ ze začátku devadesátěch let, souviselo to s politickými změnami v tem období. Dodnes mám v hlavě tu větu – Víme, kam váš pankhart chodí do školy. Když se vám někdo vyhrožuje dítětem, je to mnohem vážnější věc. „V případě nábojnice pro Radičovou identifikovali pouze místo, odkud pachatel obálku posílal, ne však jeho identitu. Robert Fico se tehdejší premiérka posmíval: „Na Slovensku akorát tak mohou do vás dobře kopnout na hřišti, když hrajete fotbal, to je všechno. Ale teď si jezdit na pancéřovém autě s majáky a s doprovodem, to je cirkus Humberto. „On sám v téže době požádal premiérku o prodloužení ochrany o další tři měsíce, na Čo měl jako odcházející premiér nárok. Výhrůžkám s nábojnice čelil i Martinský primátor Andrej hrnčířů, exposlanec František Gaulieder, někdejší předseda SMK Pál Csáky a jeho spolustraníků Miklós Duray. Csáky dostal hned tři ostré náboje. Jemu a Durayovi se vyhrožovali, že pokud do jistého období nezmizí ze slovenského politického života, popraví je.
PR nebo vtip?
Politici se k nebezpečně vypadajícím zásilkám buď nechtějí vyjadřovat, nebo tvrdí, že jejich život a rozhodnutí se tím nijak nezměnily. Pokud je to t když, gauneři si dávají námahu s posíláním nábojnic zbytečně. Otázka však zní, zda v těchto případech jde vůbec o nebezpečných zločinců, jak to na první pohled vypadá, nebo o vtipálka, kteří nevědí, Čo s sebou. Bývalý kriminalista a odborník specializující se na problematiku vražd Matej Snopko se domnívá, že blíže k pravdě je druhá možnost. „Podle mého názoru je málo pravděpodobné, že nějaká zločinecká skupina nebo extrémně nebezpečný jedinec by chtěl ta kdo, odlehčeně řečeno, otců nebo matky vlasti terorizovat. Skutečně ostří lidé by vyjadřovali své hrozby a požadavky méně dětinským způsobem. „Pokud by Snopko dostal takový případ jako kriminalista, zabýval by se více možnostmi. „Za prvé, politikovi poslal náboj jeho nespokojený volič. Nebo občan, který tak protestuje proti lumpárnu, které politici s našimi životy a penězi dovádějí. Běžný člověk může i takto vyjádřit mocnému tohoto světa, že ho štve. Za druhé, dostal tuto poštu od nějakého vtipálka. Nábojček v obáločke je oproti tomu, Čo jsem v kriminalistické praxi viděl, ještě docela slušná forma černého humoru. Za třetí, i negativní reklama je reklama. Aby byla úspěšná, nemusí být ani pravdivá, ba ani pěkná – stačí, aby byla pořádně nápadná. Z profesionálního kriminalistického pohledu třeba pracovat s touto verzí i při vyšetřování útoku na politické osobnosti, „říká Snopko. Podle našich informací se může stát, že pokud jde o taktiku PR manažerů, samotní politici o jejich aktivitách nemusí nic vědět a výsledný efekt je o to věrohodnější. At už jde o vtip, nebo ne, ochranka musí být v pozoru. „Profesionál ochraňující důležitěch veřejných činitelů si ani takovou hloupost jako náboj v poštovní obálce nemůže dovolit brát na lehkou váhu. Musí se dívat na věc t když, že teoreticky může jít o počáteční, snadnější fázi útoku na jeho chráněnce. A ta může, pokud se její nechá volný průběh, vyrůst na opravdu nebezpečné ohrožování. Pokud dnes šprýmař zabalí a pošle náboj a projde mu to, zítra může Povzbuzeni úspěchem poslat nějaký jedovatý prášek. „
Praktiky
Nejčastější způsoby zastrašování jsou právě výhružné dopisy a telefonáty. V dobách strachu z možného útoku smrtelným antraxem se těšilo oblibě posílání balíčků s nejrůznějším bílým práškem, nejednou jen moučkovým cukrem. Na řadu však přišly i drastičtější způsoby – policie například našla granát v poklice či balíček s výbušninou připevněn o auto kuchyňskými magnetkami. Nálož, naštěstí, neexplodovala. Poměrně běžnými „varováními“ byly v minulosti podpálené auta, mrtvé kočky zda krysy pohozené před schody a podobně.
„Současné odstrašující prostředky se kromě klasických slovních, telefonických a písemných výhružek a podpalování či poškozování majetku rozšířili o rafinovanější psychologické metody. Přijde za vámi neznámý člověk a řekne – Nedělejte to, protože špatně skončíte. A odejde. Pak na ulici do vás drgnú dva svalovci. Beze slova jdou pryč. Ve zpětném zrcátku se objeví džíp s fóliemi na oknech a se silným rámem na nárazníku. Jde za vámi neskutečně blízko a možná do vás i Ťukněte. Darebáci se tak přímo nevyhrožují, ale nechají pracovat vaši fantazii, pořádně živému strachem. Tak si sám člověk stvoří vlastní strašidlo. Po pár bezesných nocích rad uteče z boje, „doplňuje Matěj Snopko. Jeho slova přitem potvrzují, že rozeznat, nakolik je případ vážný a zda jde o reálnou hrozbu, pokud politikovi přijde náboj, lze nejlépe až po prošetření příslušnými orgány.
Symboly
U některých mafiánských skupin bylo špatným znamením, když společníkem mafiána zda gangsterovi samotnému někdo doručil mrtvou rybu. Dalšími „výstražnými“ zvířaty jsou kočka a potkan – symbolizující, což potenciální obět pro své dosavadních kompliců znamená. Nábojnice v ruce zavražděného má symbolizovat, že takto skončí každý, kdo spolupracuje s policií. Ve filmovém světě došlo i na větší živůčichy – známá je scéna z filmu Kmotr, kde si jeden z vydírání našel v posteli uříznutou hlavu svého oblíbeného koně. Po útoku na WTC a Pentagon v roce 2001 se rozmohlo posílání jakože antraxových obálek, které dostaly více novináři a politici. Se zajímavým případem se setkali Slovensku kriminalisté. Stejnému manažerovi kdosi poslal lidský mozek s jeho Připíchnuté fotografií. Soudní lékař však zjistil, že záhadný lidský orgán z krabice byl zakonzervován a údajně mělo jít o nemístný žertík studentů.